Dnešní kuchyně, v porovnání s tím, jak vypadaly ty před dvaceti lety, pomalu začínají připomínat vybavení vesmírné stanice ze sci-fi filmů sedmdesátých a osmdesátých let. Jsou plné různých udělátek a strojů, které nám mají ulehčovat život. Velmi často je jejich smysluplnost sporná, ale některé jsou opravdu zázrak. Patří mezi ně domácí pekárna na chleba.
Tento skvělý přístroj kromě pečení čerstvých chlebíků je pak možno využít na výrobu různých moučníků, zpracování těst nebo například na zavařování. Ten, kdo si domácí pekárnu pořídil a začal používat, po pár měsících většinou nechápe, jak se bez ní mohl do té doby obejít. Například pokud má rád knedlíky, ale z důvodu relativně pracného hnětení těsta si je většinou jen kupuje – a kvalita těch prodávaných je obecně velmi dobře (či možná vlastně špatně) známá, najednou má klasickou českou kuchyni takovou, jako možná neuměla ani jeho babička.
Pekáren je na trhu velký výběr. Dá se říci, že výběr více méně záleží na nás a našem vkusu. Asi bychom měli jen zohlednit kvalitu a známost nějaké značky a pak se už jen řídíme tím, jak nám daný předmět sedne do kuchyně. Pozor, jde o stroj, který bude pravděpodobně neustále pod rukou – schovávání do skříně z něj udělá jen další elektroudělátko, které nikdy nebudeme používat. Takže musíme rozhodně zohlednit rozměry a také design. Z osobní zkušenosti nedoporučuji větší domácí pekárny se dvěma hnětacími lopatkami. Je to možná více estetický problém, ale hrbolatý chleba co z nich často vychází prostě není to pravé ořechové. Z technických věcí je otravný fakt, že máte v chlebu dvě díry místo jedné. A asi naprosté většině rodin stačí kilové bochníky, jaké vytvoří bez nejmenších problémů „jednometličkové“ pekárny. Musíme se ještě podívat, jaké programy daná pekárna nabízí, kromě předpřipravených „módů“ na různé typy chleba by zde mělo být navíc aspoň obyčejné pečení a také pouhé hnětení (s přibývající zkušeností se většinou přechází od moudrého stroje na ještě moudřejšího majitele, který používá hlavně tyto dva). Dále jsou zde různé funkce odložených startů a jiné menší či větší zlepšováky, jako přisypávání dodatků, ale ty již tak velký význam nemají. Spíše jen zatíží peněženku.
Když už je domácí pekárna koupená a donesená domů, rozbalíme ji, zapojíme … a skočíme do obchodu pro nějakou předem připravenou směs na chleba a nebo pro obyčejnou hladkou mouku, droždí a kmín (sůl má asi každá domácnost již doma). Po návratu domů prolistujeme návod a zjistíme, jaký mód odpovídá přinesené směsi a nebo si vybereme nějaký chléb francouzského typu – množství surovin (čili mouky, vody, droždí, kmínu, soli a cukru – někdy se přidává olej či troška octa, ale na začátek není nutné). Vše odvážíme, v případě směsi podle jejího návodu, u francouzského chleba podle toho, co nám recept poradí a dáme do pekárny – pořadí je nejdřív vše tekuté, pak sypké. U vážení není nutno přistupovat s digitální přesností, naprosto stačí klasická odměrka, s postupem času vypozorujeme sami co je vhodné a budeme ubírat a přidávat podle zkušenosti. Nastavíme váhu bochníku (sečteme gramáž surovin), stupeň propečení – na start lepší střed, vybereme program, zapneme a jdeme koukat na televizi, sportovat, pracovat, hrát si s dítětem či cokoliv dalšího. Po několika hodinách (dvě až tři) nám domácí pekárna dá vědět, že vše je hotovo, chleba vyklepneme, položíme spodem na mřížku (díky tomu se nezapaří) a necháme vychladnout. Pozor, po vychladnutí při prvním krájení ještě zkontrolujeme, jestli v něm není zapečená hnětací lopatka, případně ji jemně vyndáme.
V naprosté většině případů první výsledek nás přesvědčí o tom, že je to skvělá věc. Samozřejmě ne každý musí francouzský chléb, ale je to ideální ukázka schopností stroje a není nutno si komplikovat hned na začátek různé celozrnné a žitné mouky. Na to je dostatek času s přibývajícími zkušenostmi. Zkoušejme různé směsi a projeďme si vše, co máme v nějaké přiložené knížce s recepty (začněme ale od návodů z manuálu, recepty z něj jsou jednodušší a zvládne je každý hned na poprvé). Po několika pečeních vypozorujeme již chování a výsledek stroje, nejpravděpodobněji zjistíme, že některé množstevní údaje receptů nejsou úplně ono, přesněji, že se je dá mírně vylepšit. Většinou na začátku má problém člověk s tím, že těsto je příliš řídké a nebo dává moc či málo droždí. U těsta je obecně nejlepší, když nám s domácí pekárnou „třese“ čili je pevné a hezky po vypracování hladké. U droždí je to prostě o cviku a případných propočtech kolik sušeného je čerstvého* a tak. No a když nabereme ten cvik, tak určitě stojí za to vyzkoušet různé recepty na moučníky a taky ony zmiňované knedlíky. Je jich spousta na internetu, asi nejkompletnější sbírka je na serveru Dáma (autor textu dělá v domácí pekárně knedlíky podle tohoto receptu). Vše můžeme různě obměňovat, nejlepší je začít s různými hrátkami s kořením a případně oříšky či semínky. No a na konec si také můžeme založit doma pěstování kvásku a tím již složíme naprostou mistrovskou zkoušku a chleba nám budou závidět jak členové rodiny, tak přátelé, kterým naši dobrůtku z domácí pekárny dáme ochutnat.
* 1 lžička sušeného droždí by měla odpovídat třem gramům a to by mělo být přibližně devět gramů droždí čerstvého (osobně používám vždy čerstvé). Dále je to o násobení, čili dvě lžičky jsou šest gramů suchého a osmnáct gramů čerstvého. U čerstvého droždí se ještě můžeme setkat s údaji jako čtvrt či půl kostky, myslí se tím klasická 42 gramová kostka (čili to první je zhruba deset a druhé zhruba dvacet gramů).