Houby mají tu velkou výhodu, že je můžeme dlouho skladovat a to bez ztráty jejich chuťových vlastností. Jednou z nejlepších metod, jak zachovat je ve vysoké kvalitě dokonce i na dalších pár let, je samozřejmě sušení. Sušené pak jen necháme před přípravou nabobtnat a můžeme je radostně používat v libovolném jídle, které jejich chuť vyžaduje. Existuji speciální sušičky, ale stejně dobře si můžeme poradit i v troubě.
Dříve se sušilo buď pomalu na čerstvém vzduchu a nebo majitelky velkých vesnických kamen dávaly houby na noc do vychládající pece. První metoda se dnes příliš nedoporučuje. Důvodem je dlouhá doba, jakou na sušení potřebujeme. Ta by sama o sobě tolik neškodila, jenže dlouhá doba znamená také mnohem delší čas, kdy nám na houby začíná usedat prach. Kromě toho mohou být, zvláště v první fázi, ještě „obohacovány“ hmyzem. Prostě nic dobrého ani zdravého. Kdyby to někdo chtěl vyzkoušet, tak se buď navlékaly na niti a věšely na různá větrnější místa (někdo vybíral místo u oken nad zapnutým ústředním topením) a nebo se je po nakrájení rozložilo na plechy – nejčastěji vyložené novinami. Druhá metoda, která vyžadovala pec, je vlastně něčím podobným, jako dnešní sušení v troubě.
Na začátku si vybereme hezké, pevné, pokud možno nečervivé exempláře. Obecně je nejlepší sušit houby hřibovité (ale vyzkoušet můžeme téměř cokoliv jedlého a kvalitního, ale je dobré od sebe houby oddělit a označit si je, abychom se pak rozhodli, co nám nejvíc chutná), jedinou výjimkou je širší skupina hřibovitých hub, které nazýváme babky. Ty se hodí vlastně pouze pro rychlou konzumaci.* Houby očistíme (ale nemyjeme, aby zbytečně nenasákly vodu) a nakrájíme na pokud možno stejně veliké kousky, které nám budou schnout podobně dlouhou dobu. Na pekáč rozložíme pečící papír, na něj dáme nakrájené hřiby a vše zasuneme do trouby. Tu zapneme na čtyřicet, maximálně padesát stupňů a necháme maličko pootevřená dvířka, aby mohla unikat vodní pára. Jednou za čas je dobré potřást papírem, aby se nám hříbky k němu nepřilepily. Když houby ztratí většinu vody, můžeme sušení urychlit a zvýšíme teplotu na šedesát stupňů. Téměř hotový produkt pak jen dosušíme na sedmdesát, abychom zbytečně neztráceli čas. A jak vypadá ideálně vysušená houbička? Měli bychom být schopni ji trochu ohnout a praskne až při velkém tlaku, nedosušená se nezlomí, přesušená je příliš křehká. Sušené houby přeložíme do čistých dobře uzamykatelných nádob, do kterých se nám nemůže dostat vlhkost. Používáme podle potřeby.
*Existuje rozšířený mýtus o strašně jedovatém parazitovi o názvu nedohub, který z babek činí cosi strašně jedovatého a děsuplně karcinogenního. Pravda je mnohem méně vzrušující. Nedohub, stejně jako jakákoliv jiná plíseň rozhodně není zdraví prospěšný a tím pádem houby, které jsou jím postiženy nesbíráme a ani nijak neokrajujeme, ale pouze vyhazujeme. A je jedno, jestli jde o babku nebo cokoliv jiného. Babky jsou k plísním výrazně náchylnější a také velmi nasávají vodu a bývají, zvláště větší exempláře, velmi červivé. Tady jsou ty hlavní důvody, proč na sušení vhodné prostě nejsou.