Hřebíky, šrouby, šrouby do železa s protimatičkou, dřevěné čepy, možností jak spojit dva a více kusů čehokoliv je nepřeberně. Ale vědět, jaký spojovací materiál je vhodný kdy, to už je malá magie. Takže vezmeme to po pořádku.

 Hřebík je dobrý spojovací materiál na spojení dvou kusů dřeva, méně vhodný k přitlučení něčeho na zeď. Spoj je pružný, ale hřebík se může po čase vyviklat. Oproti tomu šrouby do dřeva (jak již sám název napovídá jde o spojovací materiál na dřevo přímo určený) drží velmi pevně, ale mají nevýhodu, jsou kalené, při silnějším tlaku mohou prasknout. Oproti tomu k přidělání něčeho na stěnu je k nezaplacení klasická hmoždinka a šroub, jen u některých stěn, zvláště pokud jde o domy stavené ze staré cihly,  bohužel vypadávají při vrtání díry větší kusy a je nutné hmoždinku zasádrovat, nebo když má nést větší zátěž tak raději zacementovat a nechat schnout 24 hodin. Nebo lze použít chemickou kotvu či chemickou hmoždinku, což je pěnovitá hmota nastříkaná do otvoru (nejdříve si ho samozřejmě musíme vyvrtat a pak také je ho dobré vyčistit), do níž se hmoždinka pak jen lehce zastrčí. Většina chemických kotev během pár minut zatvrdne jak kámen. Vynikající je tado metoda zejména u sádrokartonu, zajistí, že se hmoždinky i s pověšeným třeba držákem na TV nevytáhnou. Další spojovací materiál jsou šrouby na kov, s matičkami se kupodivu nepoužijí jen na spojení dvou kusů kovu, lze jimi spojovat cokoliv co vás napadne a co provrtáte a sešroubujete. Spoj je jednak velmi pevný, jednak se jím dá do jisté míry pootočit kolem vlastní osy, nevýhodou ale je vyčnívající hlava šroubu a matka. Dřevěné díly se k sobě tradičně připevňovaly buď na ozub, čili v jednotlivých dílech vyřezané zuby, zapadající do sebe, nebo na kolíčky. Oba druhy spojů se namažou lepidlem a nechají zaschnout, výdrž je značná.