Lakování je tradiční úpravou povrchu nejen dřeva. Nejde při něm pouze o barvu či vzhled, ale také o ochranu povrchu před různými nepříznivými vlivy a také před mechanickým poškozením.

Jelikož nám nejde o barvení potravin, ale dřeva či kovu, tak nás vlastně ani  nemusí zajímat jakého je barva původu, ani jestli náhodou není jedovatá. Pít jí přeci nebudeme. Podstatné ale je, jestli je ředitelná vodou nebo ředidlem, případně jaké ředidlo budeme muset pořídit. Nejen kvůli hustotě, ale i třeba kvůli tomu, v čem následně vypereme štětec. Tloušťku štětce volíme přiměřeně podle předmětu, který budeme natírat. Pochopitelně, že k natření třeba okenního rámu nevolíme štětec široký 10 cm, ani centimetrový, ale takový, který bude zakoupen s ohledem na šířku lakované plochy. Vždy je užitečné mít po ruce ještě malý štěteček na dotření rohů a obtížněji přístupných míst.

Lak je obvykle potřeba trochu naředit. Přiměřeně, tak aby se po nanesení slil do jednolité vrstvy a netvořil kocoury, ale zas ne tak moc, aby volně stékal. Je li potřeba, aby lak řádně kryl a byla v tlustší vrstvě, nepokoušejte se ho nanést najednou. Namísto toho natřete jednou, nechte zaschnout a opakujte. Natírat by se vždy mělo v dobře větraném místě, už jen proto, aby barva řádně vyschla. U nitrolaků a podobných syntetik je to naprostá nutnost, jinak se můžete i přiotrávit. A také raději nekuřte, výpary ředidel jsou prudce hořlavé. Poněkud zvláštním případem je průhledný, bezbarvý lak používaný na dřevo. Má nejen ochrannou funkci, ale také vyhladí povrch, zabrání nasákávání vody a ještě navíc zvýrazní přirozenou kresbu dřeva. Pokud nespotřebujete celou plechovku laku (a víte to předem), tak si z ní raději jen odlijte a znova ji co nejpečlivěji uzavřete, prodloužíte tak trvanlivost zbytku. Po práci vždy vyperte štětce, při delší práci klidně i jen tak, po pár hodinách. je to lepší, než kdyby na nich zaschla vrstva barvy a znehodnotila je.