Jak malovat – příprava pro malování pokojů

11/04/2008 in Tapety a malování, Zdi a stropy

Malířské barvy se u nás začaly používat prakticky až po I. světové válce, do té doby se zdi převážně bílily vápnem. Při jeho hašení však bylo možno se nebezpečně poleptat a dokonce přijít o zrak, také barvit se dalo jen takovými pigmenty, které snášejí jeho alkalitu. Nástup malířských barev znamenal výraznou změnu. Práce s nimi je totiž bezpečnější, jednodušší, dají se barevně tónovat, chemicky nejsou agresivní a mají mnohem vyšší krycí schopnosti, takže úspěšně překryjí i starší tmavé nátěry. Aby se na nich nesrážely vodní páry a nešířily plísně, musí však být paropropustné (stěna musí takzvaně “dýchat”), malba také nesmí opadávat nebo se nadměrně otírat a alespoň částečně musí odolávat vodě.

 

Ve srovnání s ostatními povrchovými úpravami (jako je tapetování nebo obklady) má malování několik nezanedbatelných výhod: není příliš nákladné, realizace trvá kratší dobu a řešení umožňuje častější obměnu povrchu podle aktuálních přání nebo zařízení místnosti. Při svépomocném malování se však někdy necháváme zlákat cenou a používáme barvy, u nichž si později můžeme při otření o stěnu zabílit oděv. Odolnost proti otěru se dá sice zvýšit přídavkem některých hmot (Dekora special, kaseinové lepidlo), snižuje se tím však paropropustnost nátěru.

Moderní malířské materiály, které na našem trhu nabízí např. firma xxx, jsou v tomto ohledu nesporně lepší. Kromě běžných malířských hmot, které nakoupíme v tekutém skupenství nebo v prášku, si je můžeme připravit z plavené křídy, malířské běloby a vhodného pojiva (tzv. škrobový klih)- taková barva nás sice vyjde levněji než “hotová”, její výsledná kvalita je však nevalná. Nákladná není příprava tzv. vápenného mléka z čisté vody a vápna. Jeho pevné spojení s podkladem zajišťuje chemická reakce, při níž se hydroxid vápenatý působením kysličníku uhličitého obsaženého ve vzduchu mění v nerozpustný a pevný uhličitan vápenatý. Aplikuje se na čerstvou omítku a nemělo by být kombinováno s jinými malířskými materiály. Pro svůj rustikální vzhled se například k starým vesnickým stavením hodí mnohem lépe než moderní hladké nátěry, mimoto má nepřekonatelnou schopnost snižovat množství vodních par ve vlhkých místnostech.

V malování bytových prostor se však stále více prosazují malířské barvy se zvýšenou odolností proti otěru, které lze případně i omývat. Bývá to označeno na obalech, často s poukazem na německou normu DIN 53778. Tato vyšší odolnost ovšem znamená, že je i obtížnější barvu před dalším malováním odstranit. Na druhé straně ale není nutné tyto nátěry tak často obnovovat.

CO JE CO

Klihové barvy obsahují škrobový klih. Ty levnější však po určitém čase začnou pouštět, otírají se, klih se rozpadá na šupinky. Jsou však dokonale propustné, stěny dobře dýchají a také jsou poměrně levné.

Disperzní barvy vynikají dobrou a trvalou otěruvzdorností až omyvatelností. Výrobce zaručuje i určitou paropropustnost, kterou dřívější latexové barvy nezaručovaly, takže se jich nemusíme proto bát.

Silikátové barvy se na rozdíl od předchozích dvou skupin vodou ředit nesmí. Používá se speciální ředidlo. Jsou vhodné na vlhké podmáčené stěny kostelů a starých nepodsklepených objektů, kde není sanační omítka.

Hříchy, jichž byste se měli vyvarovat

1. Praskliny ve zdech neretušujte sádrou, která na povrch “vytahuje” barvu ze spodních vrstev nátěrů

2. Do malířských barev nepřidávejte latexovou nebo jinou disperzní barvu (ta nežádoucně uzavře póry zdi)

3. Nevracejte se štětkou nebo válečkem do ještě vlhkého nátěru.

4. Ale hlavně při práci nespěchejte – zdi vždy nechte dostatečně vyschnout.

Úspěch našeho malování nezáleží jen na použitých malířských materiálech a na naší zručnosti. Abychom se později nedivili (a překvapení by to bylo rozhodně nepříjemné), nikdy bychom neměli podcenit předchozí přípravu stěn. Na nich nesmíme nechat praskliny, nevyretušované otvory po hřebících a skobách, vydrolená místa, zurážené rohy a samozřejmě ani jakékoli skvrny, které by mohly novou malbou “prorážet”.

VYROVNÁVÁME…

Střídání teplot v místnostech a vlhko zejména v zimních měsících, kdy na stěnách kondenzuje pára, má vliv na vznik mikroskopických i větších trhlin a prasklin v malbě i v podkladním štuku. Své vykonají i otřesy a vibrace, způsobené jízdou těžkých nákladních automobilů, tramvají, metra i vlaků, jimiž trpí zejména domy postavené v blízkosti komunikací. Praskliny někdy postihují i spáry mezi cihlami nebo tvárnicemi.

Menší trhliny sice soudržnost stavby neohrozí, ale pod novým vymalováním zpravidla prosvítají a často způsobují praskliny i na povrchu sebepečlivěji provedeného nového malířského nátěru.

Přitom pomoc je snadná: na zeď naneseme vhodnou stěrkovací hmotu, která praskliny vyplní a povrch tak sjednotí. Dříve se často užívala bílá štukatérská sádra, dnes nacházejí uplatnění materiály na bázi cementu (zejména stěrkové tmely pro trvale vlhké prostředí), vápna (většina těchto hmot), nebo sádry. Pro opravy zdí v interiérech můžeme použít i stěrkovací hmoty určené pro retušování spojů sádrokartonu Unifüll, popřípadě i ostatní vyrovnávací stěrky.. Práce s nimi je jednodušší než u klasické sádry – hmotu podle návodu vsypeme do odměřeného množství vody a po stanovené době promícháme. Doba vytvrzování bývá sice delší, stěrkovací hmoty se však mnohem lépe zpracovávají, netvoří se na nich skvrny typické pro sádru, nepraskají a jsou pevnější. Drží i na plochách, takže praskliny není nutno nijak rozšiřovat a zdi nemusíme ani vlhčit, aby se tmel s omítkou lépe spojil. Po několika hodinách, kdy tmel zatvrdne, zeď jen srovnáme pomocí brusného papíru (zrnění asi 150) nebo ostré špachtle. Některé hmoty umožňují i vyrovnání povrchu v mokrém stavu (“rajblíkem” neboli hladítkem). Těmito hmotami lze nejen zaplnit i větší praskliny, ale také dotvarovat uražené rohy.

Pro menší opravy slouží akrylátové tmely, které můžeme koupit i v malém balení (kelímky již od 40 či kartuše kolem 90 korun), popřípadě jiné hotové tmely, na něž lze po vytvrzení bez problémů nanést malířské barvy,

ČISTÍME…

Vyspravenou stěnu je před malováním dobré i mechanicky očistit. Již naši dědečkové užívali střídu několik dní starého chleba, vhodnější je však těsto vyrobené z 60 dkg mouky, 1/2 dkg bramborového škrobu, 1 gramu užívací sody a 5 g čpavku. Těstem znečistění setřeme jako gumou a případné žmolky odstraníme vysavačem. V obytných místnostech, kde topíme, často vzniká nežádoucí proudění vzduchu, které s sebou strhává prach a nečistoty. Ty ulpívají na zdech a způsobují jejich tmavnutí. Většinou se dají odstranit vysavačem, popřípadě za sucha okartáčovat čistým kartáčem nebo setřít čistou textilií.

MYJEME…

Omývání stěn houbou lze doporučit jen u vápenných nátěrů a u některých nových omyvatelných malířských materiálů. To platí i pro kuchyně s plynovými sporáky, kde zplodiny hoření – drobné saze – jsou mastné. Zde bychom s chlebovou střídou ani těstem neuspěli. V horké vodě rozpustíme tzv. mazlavé mýdlo (asi 1 kg na 6-10 l vody), rozpouštění můžeme urychlit mícháním – např. pomocí elektrické vrtačky s vhodným míchadlem. Pro menší plochy vystačíme s běžným bílým pracím mýdlem nebo mýdlovými vločkami, které nastrouháme na hrubším struhadle a necháme rozpustit v teplé vodě. Mýdlový roztok na zdi nanášíme větší malířskou štětkou. Pokud nejsme s výsledkem spokojeni, myjeme ještě jednou, ovšem zeď musí být dokonale suchá. Lepší je použít roztok prostředku pro neutralizaci čerstvých omítek a odstranění dehtových i jiných skvrn na. Jiným řešením je nanesení některých penetračních roztoků, které mastnotu a nečistoty sice neodstraní, ale od barev je izolují a umožňují jejich překrytí malířskými barvami. V kuchyních ovšem nejde jen o viditelnou špínu, protože v tenké vrstvě mastných usazenin se rozmnožují nežádoucí mikrooorganismy.

ŠKRÁBEME…

U nátěrů starých či provedených levnějšími materiály dochází při omývání k poklesu soudržnosti malby – jestliže po navlhčení na ní naskáčou puchýře či dokonce opadává, znamená to, že zdi musíme oškrábat. Táž nutnost nastává je-li počet nanesených vrstev starých nátěrů vyšší. Škrábání provádíme kratší nepružnou tzv. lakýrnickou špachtlí, kterou odstraňujeme starou malbu z dostatečně provlhčené zdi. Na podlahu rozložíme několik vrstev novin, které ze spadlých “špon” vysají vodu. Vlhké noviny s tímto odpadem pak snadno zarolujeme a zlikvidujeme. Zdi prohlédneme a retušujeme – v místech, kde jsme omylem rohem špachtle vytvořili nežádoucí rýhu, naneseme retušovací tmel.

A OPRAVUJEME URAŽENÉ ROHY…

Zeď je teď čistá a vyspárovaná, ale ouha, tu a tam jsou její rohy otlučené nebo uražené. Připravený stěrkový tmel naneseme na postiženou zeď do blízkosti rohu. Širší špachtlí nebo zednickou lžící ho rozhrneme po ploše tak, aby přesahoval “za roh”. Pak jej z druhé strany rozhrneme “do ztracena”. Operaci několikrát opakujeme. Jinou možností je použít tzv. úhlový rajblík. Roh se dá také opravit tak, že ke zdi přitiskneme vhodnou desku nejlépe z plastu a tmel k ní přihrneme špachtlí. Desku odejmeme a stěrkový tmel po vytvrzení vyretušujeme brusným papírem.

Teprve pak můžeme začít malovat.