Dřevokazné houby
Houby mají v přírodě nezastupitelné poslání. Odstraňují organické zbytky rostlin a živočichů a společně s bakteriemi rozkládají složité organické látky na jednoduché minerální složky a vracejí je zpět do koloběhu života na Zemi. Ačkoliv je jejich funkce nenahraditelná, mnohé druhy hub člověku škodí, často však pouze jeho vlastní vinou.
Dřevokazné saprofytické houby (hniložíjné) rostou v přírodě na mrtvém dřevě. Jejich užitečnost spočívá v tom, že rozkládají spadané listí, jehličí a drobné větvičky. Řadí se mezi ně především pevník borový (Stereum pini), některé druhy pórnatek jako pórnatka různoporá (Schizopora paradoxa), některé treptovitky (Crepidotus), rosolovky (Tremella) a další.
Mezi škodlivé dřevokazné houby patří ty, které působí často značné škody na nevhodně uloženém dřevu určeném k topení nebo na řezivo. Vlhké dřevo jehličnatých stromů nezřídka napadá trámovka plotní (Gloeophyllum sepiarium) nebo trámovka jedlová (Gloephyllum abietinum). Na dřevě jehličnanů žije rovněž houževnatec šupinatý (Lentinus lepideus), čechratka sklepní (Paxillus panuoides) a další. Mrtvé dřevo listnáčů poškozuje například síťkovec dubový (Daedalea quercina) nebo pevník chlupatý (Stereum hirsutum). Na živých stromech škodí houby cizopasné (parazitické). Vedle výše uvedených saprofytických hub je známo i množství druhů přechodných (saproparazitckých).
Po napadení dřevokaznou houbou se na povrchu dřeva nejprve objeví podhoubí, které později téměř nepozorovaně proroste do hloubky. Až po určité době houba začne vytvářet plodnice s výtrusy (rozmnožovacími tělísky). Napadení však často zjistíme až v této fázi, což bývá již pozdě.
Abychom pochopili, jak dřevokazné houby rozkladájí dřevní hmotu, je třeba vědět něco málo o složení dřeva. Dřevo tvoří především buněčné blány, jejichž základním stavebním prvkem je celuóza (40 - 50 % obsahu dřeva), hemicelulózy a lignin, jenž působí dřevnatění buněčných stěn. Lignin je amorfní hnědá látka tvořící 14 až 29 % procent obsahu dřevní hmoty. Důležité jsou i ve dřevě obsažené pektinové látky, pryskyřice, třísloviny, tuky, bílkoviny, minerální látky a hlavně voda. S chemickým složením úzce souvisí trvanlivost dřeva, tvrdost a tím i odolnost vůči houbám.
Každá hniloba je vždy výsledkem působení houby, bakterie nebo plísně. Druhy hniloby můžeme rozdělit podle zbarvení napadeného dřeva na hnilobu bílou a na hnilobu červenohnědou nebo hnědou. Bílou hnilobu dřeva vyvolávají houby ligninovorné, tj. ty které rozkládají tmavý lignin, takže napadené dřevo se stává světlejším. Mezi tyto houby patří například choroš (lupeník) obecný (Phellinus igniarius), ale také dobře známá václavka (Armallaria mellea). Červenohnědou hnilobu vyvolávají houby celulozovorné, jež rozkládají celulózu. Napadené dřevo díky uvolněnému ligninu tmavne, křehne, kostkovitě praská a nakonec se rozpadá. Do této skupiny patří druhy jako je koniofóra sklepní - bílá sklepní plíseň). Ta často napadá dřevo uložené ve vlhkých sklepích. Dále jsou to již výše zmíněné trámovky, které škodí nejčastěji na dřevěných oknech a konstrukcích krovů v místech zatékání (trámovka plotní). Jejich spóry dokáží přežít i velmi dlouhá období sucha. Do této skupiny patří i velmi nebezpečná dřevomorka domácí (Serpula lacrymans).